Níže uvedená slova C. G. Junga jsou jistým druhem inspirace nejen pro pedagoga. S malými úpravami je níže citováno z jeho esejistického souboru prací "Duše moderního člověka".
-ap-
... poněvadž se mezi mládeží vyskytují nadané a vysoce napjaté povahy,
které nemají být omezovány a tlumeny, neměla by se ani učební látka chybně
pozměnit z něčeho obecného a univerzálního v cosi, co je příliš speciální.
Dospívající mládeži musíme spíš ukázat dveře, které otevírají cestu k různým
duchovním a životním oblastem. Především se mi zdá důležité - ve smyslu obecné
kultury - aby se přihlíželo k dějinám, a to v nejširším rozsahu tohoto pojmu.
Tak jako je na jedné straně důležitý zřetel ke všemu praktickému, užitečnému a
budoucímu, je na straně druhé neméně důležitý zřetel k tomu, co bylo. Kultura je
kontinuita, a nikoli pokrok odtržený od kořenů. A právě pro nadaného má vyvážené
vzdělání velký význam, je to takřka psychohygienické opatření. Jednostrannost
vzdělání je téměř vždy v protikladu k určité nezralosti dítěte v ostatních
oblastech duše. Ale dětství je stavem minulosti. Tak jako fetální tělo náznakově
opakuje ve svém vývoji fylogenezi, naplňuje dětská duše "pensum dřívějšího
lidstva". Dítě žije v předracionálním a především předvědeckém světě, ve světě
lidstva, které zde bylo před námi. V tom světě tkví naše kořeny a z těchto
kořenů vyrůstá každé dítě.. Jeho zralost ho pak vzdaluje od těchto kořenů,
nezralost ho v nich uvězňuje. Vědění o počátcích v nejširším smyslu buduje most
mezi opuštěným a ztraceným světem předků a dosud nepochopitelným světem
budoucích generací. Čím máme postihnout budoucnost, jak se v nás ztělesňuje,
když nedisponujeme onou zkušeností lidstva, kterou nám zanechaly generace našich
předků? Bez této zkušenosti jsme vykořenění a bezzásadoví a stáváme se kořistí
budoucnosti a všeho nového. Čistě technické a jen účelové vzdělání nezabrání
žádnému bludu a nemá co postavit proti zaslepenosti. Schází mu kultura, jejímž
nejvnitřnějším zákonem je kontinuita dějin, to znamená kontinuita nad
individuálního lidského vědomí. Tato kontinuita, jež spojuje to, co je
protikladné, má pro konfliktovost, která nadanému hrozí, léčivý význam.
Nové je vždy problematické a znamená něco, co je třeba prozkoumat. Nové
může být totiž právě tak dobře nemocí. Proto je skutečný pokrok možný jen při
zralosti úsudku. Dobře uvážený úsudek však vyžaduje znalost toho, co bylo. Kdo
si není vědom dějinné souvislosti a opomíjí spojení s minulostí, vydává se v
nebezpečí, že podlehne sugesci a zaslepenosti, které vycházejí ze všech novinek.
Je tragikou všech novot, že se vždycky vylévá s vaničkou i dítě.
