Níže uvedená slova C. G. Junga mi byla častokrát nápomocná ve chvílích, kdy jsem se zcela neorientoval v tom, co je vlastně tím skutečným významem. Jsou tu inspirace nejen pro pedagoga rozhodujícího o struktuře a realizaci daného předmětu, ale i pro člověka, který chce žít. Dovoluji si proto, s malými úpravami citovat z jeho esejistického souboru prací "Duše moderního člověka".
                                                                                                                                                              -ap-

... poněvadž se mezi mládeží vyskytují nadané a vysoce napjaté povahy, které nemají být omezovány a tlumeny, neměla by se ani učební látka chybně pozměnit z něčeho obecného a univerzálního v cosi, co je příliš speciální. Dospívající mládeži musíme spíš ukázat dveře, které otevírají cestu k různým duchovním a životním oblastem. Především se mi zdá důležité - ve smyslu obecné kultury - aby se přihlíželo k dějinám, a to v nejširším rozsahu tohoto pojmu. Tak jako je na jedné straně důležitý zřetel ke všemu praktickému, užitečnému a budoucímu, je na straně druhé neméně důležitý zřetel k tomu, co bylo. Kultura je kontinuita, a nikoli pokrok odtržený od kořenů. A právě pro nadaného má vyvážené vzdělání velký význam, je to takřka psychohygienické opatření. Jednostrannost vzdělání je téměř vždy v protikladu k určité nezralosti dítěte v ostatních oblastech duše. Ale dětství je stavem minulosti. Tak jako fetální tělo náznakově opakuje ve svém vývoji fylogenezi, naplňuje dětská duše "pensum dřívějšího lidstva". Dítě žije v předracionálním a především předvědeckém světě, ve světě lidstva, které zde bylo před námi. V tom světě tkví naše kořeny a z těchto kořenů vyrůstá každé dítě.. Jeho zralost ho pak vzdaluje od těchto kořenů, nezralost ho v nich uvězňuje. Vědění o počátcích v nejširším smyslu buduje most mezi opuštěným a ztraceným světem předků a dosud nepochopitelným světem budoucích generací. Čím máme postihnout budoucnost, jak se v nás ztělesňuje, když nedisponujeme onou zkušeností lidstva, kterou nám zanechaly generace našich předků? Bez této zkušenosti jsme vykořenění a bezzásadoví a stáváme se kořistí budoucnosti a všeho nového. Čistě technické a jen účelové vzdělání nezabrání žádnému bludu a nemá co postavit proti zaslepenosti. Schází mu kultura, jejímž nejvnitřnějším zákonem je kontinuita dějin, to znamená kontinuita nad individuálního lidského vědomí. Tato kontinuita, jež spojuje to, co je protikladné, má pro konfliktovost, která nadanému hrozí, léčivý význam.

Nové je vždy problematické a znamená něco, co je třeba prozkoumat. Nové může být totiž právě tak dobře nemocí. Proto je skutečný pokrok možný jen při zralosti úsudku. Dobře uvážený úsudek však vyžaduje znalost toho, co bylo. Kdo si není vědom dějinné souvislosti a opomíjí spojení s minulostí, vydává se v nebezpečí, že podlehne sugesci a zaslepenosti, které vycházejí ze všech novinek. Je tragikou všech novot, že se vždycky vylévá s vaničkou i dítě.