Samička se za několik hodin po vylíhnutí páří a do 24 h klade již sklovitý vajíčka o průměru 0,3 mm na chráněná místa do skulin
a škvír úlu, rámků, skříní na plásty, kam dosáhne svým jemným trubičkovým kladélkem. Vajíčka jsou kladena do hromádek a samička
jich naklade až 400. Z vajíček se líhnou po pěti dnech pohyblivé larvičky, které se snadno rozšíří do svého okolí a začnou se živit
voskem (obr. 2). V mesenteronu těchto housenek je přítomná symbiotická mikroflóra, která je schopna degradovat vosk na jednodušší látky, čímž se vosk stává
stravitelný i pro housenky zavíječů. Po několika dnech se svlékají a mění se v housenky, které jsou velmi žravé. Housenky se ještě
9× svlékají, 10. stadium si vytvoří zámotek a zakuklí se (obr. 3). Celý vývoj trvá při úlové teplotě 8 - 9 týdnů.
Obr. 2:
Zavíječ voskový (imago a housenka)
Obr. 3:
Kukla zavíječe voskového
Š k o d y
Housenky potřebují velké množství potravy. Nejprve si prohlodají cestu do středu plástu, kde si v mezistěně vyvrtávají široké
chodby zapředené vlastním vláknem. Později rozhlodají i stěny buněk, až zničí celý plást, takže z něj zbude jen hromada trusu
opředená vlákny zavíječů. Dávají přednost tmavým starším plástům, kde je více zbytků zámotků a výkalů larev včel, které jsou
zdrojem dusíku v potravě zavíječe. Potomstvo jedné samičky spotřebuje až 0,5 kg voští, což představuje 4 plásty míry 39 × 24 cm.
Obr. 4:
Plást poškozený zavíječem voskovým
Ve včelstvech se setkáme s housenkami zavíječe v okrajových částech úlu - na horních loučkách, na dně úlu, na
neobsazených souších, méně přímo na plástech, kde při provrtání mezistěn nadzvedávají plod v buňkách, který není pak
víčkován (tzv. rourovitý plod). Rovněž opřádáním povrchu buněk pavučinou znemožňují včelám víčkování, pavučiny brání i vybíhání
dělnic z buněk při líhnutí plodu. Plásty znečištěné trusem a pavučinami nesvědčí o dobrém stavu včelstva ani o dobrém ošetřování
chovatelem včel. Hrozí i nebezpečí přenosu choroboplodných zárodků zavíječem.
Škody způsobené zavíječem v našich podmínkách přímo ve včelstvech nejsou však tak velké jako škody způsobené ve
skladech plástů, souší, voští a mezistěn, kde jsou odhadovány na 25 - 30 tun ročně.
O p a t ř e n í
Ochrana před zavíječem spočívá především v předcházení jeho rozmnožování. Dbáme o čistotu úlů, hlavně úlového dna,
skladů, staré souše neskladujeme, ale hned vyřežeme a vyvážíme nebo odprodáme. Uloženým plástům, souším a mezistěnám
věnujeme pozornost, pravidelně kontrolujeme jejich stav, poněvadž zavíječ pronikne i do uzavřených skříní a balíků. V zimě za
nižších teplot, jakož i při volném rozvěšení plástů a souší za dostatečného přístupu vzduchu se zavíječi nedaří, jeho vývoj je brzděn.
Hubení zavíječe se provádí mimo úl. Nejběžnější je zaplynování oxidem siřičitým. V uzavřených
prostorách skladů, ve skříních a komorách se spalují ve speciálních nádobách - siřičích - sirné knoty. Vyvíjí se bezbarvý dusivý
dým, který hubí nejen zavíječe, ale i roztoče a plísně. Zavíječe hubí v koncentraci 100 g na 1 m3 v průběhu 24 - 36h.
Poněvadž oxid siřičitý nehubí vajíčka zavíječe, musí se síření 2 - 3× opakovat po 10 až 14 dnech. Důležité je provést zasíření
hned po uložení plástů, kdy ještě vyšší teploty vytvářejí dobré podmínky pro množení zavíječe.
Méně jisté je použít ledovou kyselinu octovou, jejíž výpary ničí i vajíčka zavíječe, spory nosemy i cysty měňavky včelí. Dávkují
se 2 l na m3 prostoru nebo 150 cm3 na medník nebo nástavek. V zahraničí se používají k plynování plástů metylbromid a
etylenbromid, které vyžadují odbornou manipulaci. Chemicky ošetřené plásty a souše je nutné před novým použitím důkladně
vyvětrat, případně opláchnout vodou.
Achoia grisella (Fabricius, 1794) - zavíječ malý
- je menší než zavíječ voskový. Samička klade méně vajíček a celkový vývoj je delší. Spotřebuje ve srovnání se zavíječem
voskovým méně vosku, může se živit i pylem. Včelaři jej málo znají, poněvadž obvykle oba druhy zavíječů od sebe nerozlišují. Dobrým znakem
je žluté čelo a pravidelně zakulacený distální okraj křídel, na rozdíl od zavíječe voskového, který je má na konci jakoby uťatá.
Opatření a hubení jsou shodné jako u zavíječe voskového.
Zavíječi mají řadu přirozených nepřátel, z nichž někteří požírají jejich vajíčka, jiní zase parazitují housenky
(lumkovití, pisivky, štírci, chalcidky). Zejména parazitické vosičky byly již odzkušovány pro alternativní boj se zavíječi. Rovněž
některé houby a mikroby vyvolávají infekční nemoci zavíječů. K biologickému boji proti zavíječi je využíváno patogenních účinků
Bacillus thuringiengis, který je obávaným entomopatogenem motýlů. Jeho použití však přináší rizika spojená s potenciální
mutací a specializací na včelu medonosnou, i když nyní je z hlediska patogenity B. thuringiensis pro včelu medonosnou
zcela intaktní. Nejméně konfliktní, i když poněkud nákladnější, je skladování souší při teplotách pod 10°C, kdy vývoj závíječe ustává.
